Zámek Vranov nad Dyjí ležící na jižní hranici českého státu asi 110 km od Vídně patří k nejpozoruhodnějším světským stavbám středoevropského baroka. Vznikl přestavbou ze zeměpanského románskogotického hradu, který je poprvé připomínaný k roku 1100. Současnou podobu mu vtiskli po ničivém požáru v roce 1665 hrabata Althannové.

PRVNÍ PÍSEMNÁ ZMÍNKA

Území jihomoravského Vranova, protékané životodárnou řekou Dyjí, zvalo k osídlení již od pravěku. Nejpozději v jedenáctém století, tedy po obsazení Moravy knížetem Oldřichem, zde byla jako součást podyjské obranné soustavy založen pohraniční hrad, a to zřejmě jako dřevěný, zabezpečený palisádou s pří- kopy a sypanými valy. Poprvé ho připomněl k roku 1100 děkan pražské kapituly Kosmas ve své slavné "Kronice Čechů".

POLSKÁ STOPA (1799 až 1939)

Celé devatenácté století, kdy patřil zámek Vranov nad Dyjí polské aristokratické rodině Mniszků a od roku 1876 s ní spřízněným Stadnickým,nepřineslo pro jeho stavební vývoj zásadní změny. Přesto jsou zazna- menáníhodné umělecky kvalitní nástěné malby v interiérech západního křídla (z doby krátce po roce 1800), provedené zřejmě na přání mladého hraběteStanislava Mniszka v duchu tzv. spirituální alchymie, tedy nadčasové, kon- venční vědou nevyjádřitelné a svou povahou mystické filosofie života. Při- pomenout je vhodné i monumentalizující empírovou přístavbu průčelí koníren a vozových kolen, drobné neogotické a romantické úpravy fasád a dále úsilí obou rodů věnované na zvelebení zámeckého lesoparku i širšího okolí zámku - budují se zde kapličky, kříže, obelisky, rodinné památníky, velká péče je věnována lesním porostům. Zájem majitelů se však soustřeďuje i k hospodářskému životu kraje. V roce1816 kupuje organizačně zdatný Stanislav Mniszek zatím nevýrazně pracující vranovskou továrnu na výrobu kameniny a postupně z ní buduje velký a prosperující závod, který se stává důstojným článkem keramické výroby v českých zemích. Přínosem Mniszků a Stadnických je však i mimořádná, do jisté míry frankofilně orientovaná zámecká kultura. Je založena a stále rozšiřována velká knihovna svědčící o jemném a vytříbeném vkusu majitelů, přímo na zámku se pěstuje čilý divadelní život, Mniszkové často a dobře komponují i provozují komorní hudbu, na zámek jsou zváni ke krátkým pobytům a vystoupením výkonní hudebníci, skladatelé a herci z vídeňských divadel. Jeho kulturní atmosféru vyhledávají i někteří významní spisovatelé jako například nositel No- belovy ceny Henryk Sienkiewicz. Krátce po roce 1938, kdy se Vranov stává součástí Hitlerovy Říše, je zámek spolu s velkostatkem svému majiteli Ing. Adamu Zbyňku Leonovi Stadnickému zabaven a prodán německému baronu Gebhardu von der Wense - Mörse. Po skončení druhé světové války stát vranovský památkový objekt konfiskuje a zpřístupňuje veřejnosti.

OBDOBÍ PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE

V sedmdesátých letech 20. století dochází k jeho rozsáhlé obnově zahrnující generální opravu inženýrských sítí, střech, fasád i dochovaných hradeb. Pro veřejnost se komplexně reinstalují interiéry prvního patra - tzv. piana nobile, je rozšířen prohlídkový okruh, restauruje se movitý fond. Zřizuje se ale i nová pokladna a vstupní historická expozice, zásadní obnovou prochází zeleň. Nová instalace umožňuje prohlídku sálu předků a kaple i dalších interiérů zámku, které jsou náznakem vranovského bydlení z konce osmnáctého a z ce- lého devatenáctého století. Zvláštní důraz je v tomto smyslu položen na původní produkci vranovské továrny na kameninu. Zámek Vranov jako živá charakterní bytost prohnětená a ztvárněná tvořivou lidskou prací a historickou tradicí však není pouze izolovaným artefaktem. Působí v organickém kontextu se svým mimořádně hodnotným přírodním prostředím, které je součástí první, nejpřísněji chráněné zóny Národního parku Podyjí. Torzo původního lesoparku se zachovalými drobnými stavbami i autentická volná krajina vyvolávají estetický, emocionálně podbarvený účin svým botanickým bohatstvím, pestrou faunou i geologickými raritami. S pokorou tu vnímáme srostlici dyjského toku, skály, lesů, sebevědomé stavby i oblohy vysoko nad ní jako čistou, ryzí a charakterní bytost slučující v sobě sílu Země i myšlenku a dovednost člověka. A zřetelně přitom cítíme - v rytmickém přívalu nepokojně plynoucího času - arkánum místa, jeho uhran- čivého Génia vypovídajícího s neobyčejnou silou, že všechno živé, všechno co je, je jediným organismem členěným jen iluzí formy. Cítíme potřebu - tváří v tvář naléhavým rizikům doby - usilovat o hlubší poznání a pochopení kosmického řá- du a úlohy člověka v něm. To všechno v zájmu vlastním, v zájmu znovunalezení jednoty s Univerzem.

 

text: